Bitva na Kulikovském poli(Zlatá Horda)
Bitva na Kulikovském poli
Do poloviny 14. století byla Zlatá horda nejrozsáhlejším a vojensky nejsilnějším státem východní Evropy. Do jejího centra v Saráji plynuly nevýslovné příjmy, které pocházely z daní vybíraných v podmaněných zemích, z kontroly tranzitu probíhajícího po Volze, jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, z obchodních transakcí Benátčanů a Janovanů, jejichž faktorie byly rozesety po pobřeží Černého a Azovského moře. Rozhodující postavení v chanátu zaujímala od Bátúových dob nomádská mongolská šlechta, jejíž konzervativní způsob života byl založen na úspěšné expanzi. K té bylo ovšem stále méně příležitostí. Kromě toho bylo velmi nesnadné ovládat tak obrovské území, jež rozdělovaly složité politické, etnické i sociální problémy. Po roce 1357, kdy zemřel chán Džani Beg, Uzbekův syn, začala moc chánů výrazně slábnout. V letech 1357 až 1381 se jich na trůnu vystřídalo více než dvacet a stalo se téměř pravidlem, že se chanát dělil mezi dva vládce (hranicí byla Volha). Ve Zlaté hordě se projevily decentralizační tendence, osamostatnili se Volžští Bulhaři a Chorézm. V důsledku prudké litevské expanze byly ztraceny západoruské oblasti (tatarské panství na tomto teritoriu ukončila porážka v roce 1363) a kontrolu nad ruským severovýchodem fakticky převzal veliký kníže vladimirský Dmitrij. Mezi mongolskou vládnoucí vrstvou panovala silná řevnivost a ti, kteří nedosáhli postavení podle svých představ, uspokojovali své ambice nájezdy do ruského pohraničí. Proniknout na severní břeh Oky, jež tvořila hranici moskevského panství, se však neodvažovali.
V důsledku toho začala ruská knížata, jejichž postavení se naopak upevňovalo, pomýšlet na ozbrojený odpor. V 70. letech 14. století nabyly pohraniční srážky vážných rozměrů. Jednotlivá knížectví se často dožadovala pomoci Moskvy. Roku 1374 vypuklo povstání proti Tatarům v Nižním Novgorodu, při němž přišli o život členové chánova poselstva. V roce 1377 si Dmitrij dovolil zpoplatnit místního vládce v Kazani. O rok později dosáhl prvního významnějšího vítězství nad Tatary na řece Voži (1378), a potvrdil tak domněnku, že Rusové mohou vést s Tatary vítězný boj. To pochopil také tatarský emír Mamaj, kterému se podařilo na delší dobu ovládnout západní část Zlaté hordy. Rozhodl se uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zamezil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Početné vojsko sbíral po celé říši dva roky. Jeho spojencem se stal rjazaňský kníže Oleg Ivanovič, který výrazně upevnil knížecí moc v Rjazani, a mladý litevský velkokníže Jagello, který chtěl pokračovat v dobyvačné východní politice svého otce Algirdase.
8. září 1380 byli Tataři poraženi v první velké otevřené bitvě s Rusy na Kulikovském poli. Mamaj, který pozoroval celý boj z blízkého pahorku, uprchl na poslední chvíli. Na břehu řeky Kalky, nedaleko bojiště z roku 1223, ho dostihl jeho soupeř ve Zlaté hordě Tochtamiš a uštědřil zbytkům jeho vojska další porážku. Poté se Mamaj uchýlil do Kaffy, kde byl zavražděn.
Tochtamiš se stal novým chánem Zlaté hordy a počátkem 80. let se mu podařilo dočasně chanát sjednotit. Podporu mu poskytl tatarský dobyvatel Tímúr-Í-Lenk, v Evropě nazývaný Tamerlán, který krátce předtím sjednotil mongolské obyvatelstvo ve střední Asii (hlavním městem jeho říše se stal Samarkand) a zahájil mohutné výboje v širokém spektru od indického Dillí až po Moskvu. Nicméně závislost ruských knížectví byla obnovena pouze po stránce ekonomické, ne politické. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že Tochtamiš podnikl roku 1382 další tažení na Rus, během něhož se Tatarům podařilo vydrancovat a vypálit Moskvu a přinutit Dmitrije, aby se znovu podrobil a odvedl hordě vychod, jehož suma se dokonce zvýšila.